Opevnění 1935 - 1938

ÚSEK TĚŽKÉHO OPEVNĚNÍ 1/5 ZBEČNÍK

Přípravné práce k výstavbě opevnění na Náchodsku probíhaly v roce 1936. Hronov zůstal ze strategických důvodů před linií pěchotních srubů stejně jako celý Broumovský výběžek. Trasa opevnění byla vytyčena od údolí Metuje v Bělovsi, po hřebeni návrší po východním okraji obcí Babí a Pavlišov, přes osadu Studénky, napříč Zbečníkem, přes Jírovu horu po hřebeni Jestřebích  hor, masívem Maternice na Odolov a Trutnov. Řízení stavby náchodského úseku pod označením objektů „N“ převzalo Ženijní skupinové velitelství V, zřízené v dubnu 1937 v Náchodě. Řídilo i výstavbu několika srubů označených „T“ (Trutnov) právě v oblasti Studénky, Zbečník, Rokytník. Jednalo se o první náchodský podúsek (1/V Zbečník), který stavěla od dubna 1937 civilní firma ing. Josef  Filip, Praha. Do osudného září 1938 se podařilo některé objekty vybetonovat a z větší části i vybavit a vyzbrojit. Obsazené svými stálými posádkami byli po všeobecné mobilizaci 23 .září připraveny k obraně a očekávaly nepřítele…

Úsek 1/5 Zbečník začíná srubem T-S 1a  s krycím názvem  „Kóta A“ na kopečku vpravo od silnice Pavlišov – Hronov. Jednostranný objekt byl kromě zvonu pro lehký kulomet vybaven dělostřeleckou pozorovací  kopulí, a dvěma granátovými skluzy. Postaven byl ve II . třídě odolnosti, s kubaturou 1262 m3 betonu. Jeho betonáž probíhala ve dnech 6.- 10. 12. 1937. Osádku tvořilo 29  mužů.

 TS 1a  Kóta A - pohled ze západu

Palebně srub doplňuje jeho soused - běžný jednostranný objekt T-S 1b, krycí název „Kóta B“.

Vybaven byl jedním zvonem a dvěma granátovými skluzy. Postaven ve II . třídě odolnosti, kubatura 1089 m3 betonu. Betonáž probíhala ve dnech 4.-8.4. 1938. Jeho osádku mělo tvořit 22 mužů. Kolem obou staveb jsou dochovány zbytky protitankových překážek - betonový práh pro zapuštění ocelových profilů - tzv. jehel a protitankový příkop.

Následující objekt - oboustranný pěchotní srub T-S 2, krycí název „Studénka“ leží na okraji lesa nedaleko od odbočky do osady Studénky. V tomto srubu byli umístěny dva zvony a tři granátové skluzy. Postaven ve II . třídě odolnosti, kubatura 1430 m3 betonu. Betonáž proběhla ve dnech 2.-6.11. 1937. Jeho osádku tvořilo 35 mužů.

Stavba  dalšího objektu T-S 3 byla dodatečně vypuštěna.

O to víc zaujme srub T-S 4 Na hřbetu v první velké zatáčce silnice, klesající k Hronovu. Je  oboustranný a vzhledem ke sklonu terénu má střelecké místnosti v různých úrovních. Projektován byl se dvěma zvony a třemi granátovými skluzy. Postaven ve II . třídě odolnosti, kubatura 1416 m3 betonu. Betonáž proběhla ve dnech 15.-20.11. 1937. Osádku tvořilo 33 mužů.

Stejně jako následující objekt  T-S 5 U křížku nad Zbečníkem. Kromě jednoho kulometného dvojčete navíc má stejnou palebnou sílu jako předcházející objekt. Postaven byl se dvěma zvony a třemi granátovými skluzy ve II . třídě odolnosti, kubatura 1495 m3 betonu. Betonáž proběhla ve dnech 6.-12.9. 1937. Osádku tvořilo 40 mužů.

Na protější straně, ve Zbečníku nad školou stojí třízvonový oboustranný pěchotní srub T-S 6 Písník  původně s dělostřeleckou pozorovací kopulí. Postaven byl ve II . třídě odolnosti, kubatura 1610 m3 betonu. Betonáž proběhla ve dnech 24.-29.9. 1937. Osádku tvořilo 38 mužů.

 TS 6  Písník - pohled ze severu

 TS 6 Písník - pohled z jihu

Objekt T-S 7 V lomu byl v úseku 1/V  nejnákladnější - pouze  stavební část stála 1 159 000 Kč , i když byl pouze jednostranný dvouzvonový. Bylo to způsobeno zvýšenou odolností  (III. třída 2,5 m silný strop), protože tento srub měl stát na pravém křídle projektované tvrze Jírova hora. Na stavbu se spotřebovalo 1590 m3 betonu. Betonáž proběhla ve dnech 11.-15.10. 1937. Osádku tvořilo 27 mužů.

 TS 7 - V lomu

TS 7 - V lomu (záběr dovnitř na instalovanou zbraň)

Dále na linii těžkého opevnění měla navazovat nevybudovaná tvrz Jírová hora.

Oboustranný pěchotní srub T-S 19 Turov, stojící v těsné blízkosti silnice z Červeného Kostelce do Stárkova, vpravo před odbočkou na Rokytník. Postaven byl ve II . stupni odolnosti, s kubaturou 1290 m3 betonu. Jeho betonáž probíhala ve dnech 12-15.5. 1938. Osádku mělo tvořit 29 mužů. V louce vlevo za silnicí je zasypaný příkop PÚV.

Posledním v úseku 1/5 Zbečník byl pěchotní srub T-S 20 Na pláni. Postaven ve II . třídě odolnosti , kubatura 1657 m3 betonu. Betonáž ve dnech 25.-30.4. 1938. Osádka 43  mužů.

 

DĚLOSTŘELECKÁ TVRZ JÍROVA HORA

Nejmohutnější uskupení pevnostních objektů na Náchodsku mělo být na přelomu 30.a 40.let vybudováno v prostoru bezejmenné kóty 546 v lese Maternice nad Zbečníkem, asi 2.5 km západně od Hronova. Dělostřelectvo tvrze pojmenované Jírova hora mělo společně s 10 km vzdálenou tvrzí Dobrošov vytvářet silnou palebnou přehradu uzavírající především údolí řeky Metuje-tzv.náchodskou Branku, místo, které již několikrát v historii posloužilo nepřátelským vojskům k průniku z Kladska směrem do vnitrozemí.

Na rozdíl od dalších dvou tvrzí náchodského úseku (Dobrošova a Skutiny) nebyla výstavba objektů v lese Maternice nikdy zahájena, dokonce ani nedošlo k vypsání konkurzního řízení na získání této velmi lukrativní zakázky. Ještě koncem dubna 1938 se v lesích nad Hronovem procházeli důstojníci z ŘOPu a diskutovali o posledních úpravách projektu. Na konci své návštěvy do země zatloukli kolíky vyznačující budoucí stanoviště. Celé jaro a léto roku 1938 se v pražských konstrukčních kancelářích ŘOPu pilně pracovalo na konečné podobě této tvrze (na projektu tvrze se podíleli dva významní odborníci této oblasti kpt.žen.ing. Alois Staňa a npor.žen.ing. Václav Mudra). Lze říci,že s výjimkou minometného srubu T-S 14 byly koncem léta 1938 dokončeny práce na výkresech podzemních prostor i bojových objektů.

npor.žen.ing. Václav Mudra

I když stavba této tvrze nikdy nezačala, zmiňme se alespoň v krátkosti o tom jak měla vypadat. Počet navržených  dělostřeleckých objektů v podstatě odpovídal sousednímu Dobrošovu-dva dělostřelecké kasematní sruby, jeden objekt pro dělostřeleckou věž a minometný objekt. Oba dělostřelecké sruby měly disponovat baterií 10cm houfnic, které by byly zamontovány do střílen s odměrem 60°. Levostranný T-S 12 měl postřelovat hřeben Jestřebích hor včetně důležitých uzávěrů Chlívce a Odolov, palba pravostranného srubu T-S 13 měla být vedena na jih do prostoru Slavíkov-Pavlišov a do údolí řeky Metuje. Objekt T-S 11 pro dělostřeleckou věž RO měl být typickou stavbou tohoto typu s jedním pancéřovým zvonem pro lehký kulomet. Asi nejzajímavějším objektem tvrze Jírova hora je atypický minometný srub T-S 14, který měl mít ve stropě osazeny dvě (!) minometné kopule, z nichž každá měla být vyzbrojena 12cm minometným dvojčetem B12. Jednalo se o zcela atypické řešení, které bylo vynuceno četnými hluchými prostory v předpolí, na levém křídle a v týlu tvrze (dvě minometné kopule v jednom objektu měly být osazeny také do objektu T-S 50 na tvrzi Poustka). Protože tyto hluché prostory by dva minomety nebyly schopné bezpečně pokrýt (v původním návrhu měl objekt pouze jednu minometnou kopuli se dvěma 9cm minomety a zvon), bylo navrženo, aby do jednoho objektu byly umístěny dvě kopule. Nabízela se též možnost přidat do sestavy tvrze další minometný objekt, ale toto řešení by bylo značně nákladnější, navíc pro další srub by projektanti jen těžko hledali vhodné umístění. Objekt T-S 14 měl být trojúhelníkového tvaru, přičemž dva vrcholy tohoto trojúhelníku tvořily minometné kopule, třetí pak pancéřový zvon pro lehký kulomet. Projekt tohoto objektu však v září 1938 nebyl dokončen. Dělostřelectvo tvrze mělo být neobyčejně mohutné-celkem osm 10cm houfnic a čtyři 12cm minomety.

plán dělostřelecké tvrze Jírová hora

Vzhledem k protáhlému tvaru tvrze (vzdálenost mezi krajními objekty T-S 8 a T-S 15 činila 1 050 metrů) bylo nutné počítat se čtyřmi pěchotními sruby, které by zajišťovaly celistvost pevnostní linie. Na pravém křídle měl stát objekt T-S 8, který byl ke tvrzi přidán až na jaře 1938, do té doby  se s ním počítalo jako s izolovaným objektem. Měl mít pouze jednu dělostřeleckou místnost s palbou směrem k sousednímu srubu T-S 9. Doprava, ve směru k samostatnému objektu T-S 7, mělo střílet kulometné dvojče z pancéřové kopule. Objekty T-S 9 a T-S 10 si byly velmi podobné, v obou měl být osazen dělostřelecký pozorovací zvon. Zajímavý měl být poslední pěchotní srub, T-S 15. Tento oboustranný objekt měl být kromě dvou 4cm protitankových kanónů a kulometných dvojčat vyzbrojen také 9cm kasematním minometem vz.38. Do sestavy tvrze byl, podobně jako T-S 8, včleněn až na jaře roku 1938. V té době bylo také rozhodnuto, že pod pravou kasematou bude umístěn 9cm minomet. Jde o jediný případ, kdy měla být tato zbraň použita v pěchotním objektu dělostřelecké tvrze.

Vchodový objekt velkého typu měl být skryt do úžlabiny nedaleko Skalákovi studánky známé z románu Aloise Jiráska Skaláci. Díky mohutnosti nadloží by mohl být na podzemí napojen přímou galerií. Podzemí tvrze (přibližně 2 100 metrů galerií) bylo vyprojektováno podle obvyklých zásad,platných pro konstrukci podzemí dělostřeleckých tvrzí. Plánovalo se vybudování 14ti sálů pro muniční skladiště, 9ti sálů s ubikacemi a kancelářemi a 4 sálů s technickým vybavením.

Lze předpokládat, že stavba tvrze Jírova hora by začala na jaře nebo v létě roku 1939-stavbu by řídilo Ženijní skupinové velitelství V. sídlící v Náchodě. Po dokončení měl tvrz obsadit V. prapor hraničářského pluku 17 v počtu přibližně 650 mužů.

 

Sborník Čs. Opevnění na Náchodsku 1935-38. Vydáno klubem voj. Historie Náchod r.2000.

 

 

Organizace a technologie výstavby těžkého opevnění úsek 1/V Zbečník.

Zařízení stanoviště.

Nejprve bylo nutné zajistit příjezdovou komunikaci od státní silnice. Z větší části byly použity trasy polních cest, které byly rozšířeny a zpevněny kamenivem pro jednosměrný provoz na šířku cca 4 ÷ 4.5 metru, se zvětšením poloměrů nevyhovujících oblouků. V horní části před objekty se provedly kratší odbočky v nové trase až do staveniště, kde si již dodavatel předem určil rozmístění ploch

pro skládku kameniva ve 4 frakcích s vydřevením podlah i stěn fošnami pro objem 1000÷1700 m3

pro sklady cementu v množství 500 ÷ 600 tun

pro umístění míchaček betonu vedle skládek kameniva v počtu 5 kusů o objemu 500 l dle zadávacích podmínek

pro strojní vybavení 2x dieselelektrický agregát s rozvodnou a 5 kusů diesel kompresorů se skladem pohonných hmot

pro skládku ocelové výztuže, její ohýbání a uložení do značených oddělených kojí pro svislou výztuž

pro jednotlivé vodorovné vrstvy v souladu s projektem ocelové výztuže

pro umístění vodojemu na dostatečně vysokém podpůrném lešení

pro šatny pracujících a kancelář vedení stavby

pro strážnici pro dozor u vjezdových vrat oploceného staveniště

Toto členité vybavení předepsané pro dodavatele v zadávacích podmínkách ŘOP sledovalo základní podmínku dodržet nepřerušenou betonáž objektu. Byla zde povolena tolerance v přerušení max 2 hod. (počátek tuhnutí betonu). Úprava staveniště si proto vyžadovala, u některých velmi členitých stavenišť, četné terénní úpravy pro vnitřní účelové komunikace.

Doprava stavebních materiálů se konala převážně  z nádraží Hronov, kam docházelo veškeré drcené kamenivo z lomů na žulu z českomoravské vysočiny ze Skutče. Dále speciální rychletvrdnoucí cement, jakož i ocelové výztuže ve svazcích dlouhých 10 ÷ 12 metrů. Tuto velkou a náročnou dopravu po strmých polních cestách k některým objektům sjednával dodavatel se soukromými autodopravci, kteří v době 3 ÷ 4 týdnů při celodenním i nočním provozu se 3 ÷ 5 auty Praga a Škoda spolehlivě plnili dovoz staviva na 1 objekt v objemu 3500 ÷ 3700 tun tak, že mohla být zahájena a dokončena betonáž objektu vždy z dostatkem stavebního materiálu. Mimo základního stavebního materiálu byly též včas dodány veškeré ocelové součásti, které byly osazovány již v bednění před betonáží. Byly to střílny pro kanony a kulomety, ocelové pancéřové desky pro podlahy stropů ve střeleckých místnostech, granátové skluzy a četné drobné součástky.

 

Práce před započetím betonáže.

a.)Práce tesařské byly velmi složité a obsahovaly pevné fošnové bednění obou podlaží s důkladným podepřením slabšího stropu nad suterénem a těžkého stropu nad nadzemním podlažím. Jeho tloušťka pro odolnost II. třídy činila 1.75 metru a pro objekt TS 7 (odolnost III. třídy) 2.5 metru. Dále se bednili schodiště z přízemí do suterénu a příkopy pod střílnami vně objektu, určené pro prázdné nábojnice, které tam při střelbě padaly ocelovým skluzem v obvodové stěně.

Ačkoliv se jednalo vždy o atypické řešení jednotlivých objektů prováděných v krátkých termínech (max. průměrně 1. měsíc) nesměly být zapomenuty a vybedněny v předepsaných polohách veškeré instalační otvory, prostupy stěn a stropů v suterénu, drážky pro budoucí rozvody ventilace, kanalizace, vody a elektro. Jejich celkový počet činil včetně též pro střelecké vybavení až 2000 ks. Za správnost a úplnost zajištění těchto úprav byl osobně zodpovědný velitel podúseku a před každou betonáží je důkladně kontroloval podle projektu.

Jakékoliv opomenutí by po vybetonování způsobilo náročné bourací a vrtací práce. Rovněž byla věnována pozornost pro přesné osazení kanonových a kulometných střílen, co do vodorovnosti. Na spodní vnitřní ploše střílen byly vybroušeny 2 přesné plošky na sebe kolmé vel. 50 šir. 250 mm dlouhé. Dovolená tolerance v nerovnosti od vodorovné činila max. 1 dílek na strojnické libele, kterou byl pro tuto kontrolu vybaven velitel podúseku. Kontrola se prováděla nejen před betonáží, nýbrž i během betonáže, jelikož hutnění betonu se provádělo též příložnými elektrovibrátory, které způsobili citelné chvění celého bednění. Když betonáž probíhala ve vrstvách v nichž byly osazeny střílny, byla zvýšena kontrola polohy, která se mohla ještě upravit klínováním v dosedacích polohách. V podúseku 1/V nedošlo k závadám při osazování střílen, což se prokázalo v roce 1938 při osazování zbraní, které musely být v absolutně vodorovné poloze, aby se při střelbě s kadencí až 30 ran za minutu nedošlo k poškození zbraně vlivem nepříznivých dynamických účinků.

Po dohotovení bednění byly na vnitřních plochách vybedněných stěn v souladu s projektem vyznačeny a popsány vrstvy po 20 cm výškách, které určovaly jednak rovinu následné betonáže hutněné pneumatickými pěchy, jednak do těchto vrstev se vkládala křížově vodorovná ocelová výztuž.

Další součástí tesařských prací bylo provedení velké pracovní plošiny nad celým půdorysem ve výši cca 2 metry nad nejvyšším místem povrchu stropu (otvory pro osazení zvonů). Plošina měla pevnou fošnovou podlahu pro pojíždění ručních kar tzv. japonek, jimiž se rozvážela betonová směs. Plošina byla podepřena vně stěn ocelovými válcovými nosiči, výjimečně též uvnitř. Do plošiny byly zabudovány svisle plechové přírubové trouby s dílci po 2 m ¤ 30 v délkách až 2 m nad základní spáru. S postupem betonáže se vhozy zkracovaly. Vhoz do trub nad plošinou byl rozšířen nálevkovým trychtýřem ve výšce tak, aby se z kar mohla sypat směs pouhým oklopením káry. Jelikož nebylo vizuální spojení mezi betonáři kteří hutnily a rozprostírali beton po vrstvách a rozvážeči betonu na plošině, byly instalovány u každé nálevky mechanické signály z prkének dl. 50 cm, na středu volně otočných kolem vodorovné osy. K oběma koncům prkénka byla upevněna 2 ocelová táhla, vedoucí skrz plošinu k betonářům, kteří kýváním prkénka dávali signál nad plošinu pro vhoz betonu.

Pro dopravu betonové směsi byly instalovány u okraje plošiny, zpravidla u středu dlouhé přední strany výsypné výtahy v počtu 5 ks. Nádoba výtahu v dolní části se plnila obsahem 1 káry betonu, pojíždějící od betonárek. Podle pokynu rozvážečů na plošině se nádoba elektrickým výtahem zdvihla nad plošinu, kde se obklopila a směs spadla do přistavené káry u výtahu.

Další součástí tesařských prací bylo zřízení přístupových dřevěných ramp k hornímu okraji bednění v šířce cca 2 metry. Po těchto rampách donášeli nosiči na ramenou svazky ocelové výztuže ve skupinách 3 až 5 vždy podle váhy a délky želez pro jednotlivé vodorovné vrstvy během betonáže. Svislá výztuž se instalovala po dohotovení bednění před betonáží. Proto bylo důležité roztřídění výztuže podle vrstev a její příprava do svazků.

Po skončení výše uvedených tesařských prací, které musely být v souladu s podmiňujícím faktorem dodržení harmonogramu výstavby celého úseku. V daném rozsahu podúseku v počtu 6 objektů v části T1a – T7 s centrem ve Zbečníku ve vztahu k harmonogramu výstavby znamenalo provedení těchto objektů v hrubé stavbě již v roce 1937. Zbývající 3 objekty T1b, T19, T20 pak v roce 1938, včetně dokončovacích prací na celém podseku. Tesařské práce u 1. objektu T5 byly zahájeny v červenci 1937 a betonáž byla započata začátkem září a v témže měsíci byl ještě vybetonován srub T6, takže tesařské byly již podstatně zkráceny. Tím byla rozvinuta plynulá proudová výstavba, jejíž výsledek byla realizace hrubé stavby jednoho objektu za měsíc. Tesařské práce byly vždy provedeny nejen rychle, nýbrž i kvalitně s přesností a nikdy nedošlo během betonáže k závadám na bednění ani opomenutí pro budoucí instalační práce. Kvalitní řezivo dodávala podnikateli místní pila Švorčík z Hronova Žabokrk. Tato firma též kácela zalesněná staveniště a vhodnou kulatinu odkupovala od vojenské zprávy.

b.) Práce železářské probíhaly ve stejném časovém sledu s tesařskými. Ocelové pruty se ohýbaly na staveništi každého objektu dle podrobných betonářských plánů a pečlivě se třídily jak výše uvedeno dle jednak svislé polohy pro jednotlivé stěny a dle vrstev po 20 cm u vodorovné výztuže. Uložení do nízkých kojí z prken bylo pečlivě označeno v souladu s projektem, aby kladení vodorovné výztuže během betonáže bylo plynulé.

c.) Dokončení strojového vybavení staveniště probíhalo v předstihu pokud se týče instalace dieselagregátů na dodávku silnoproudu a současně s výše uvedenými pracemi v instalaci míchaček betonu, kompresorů a dodávek užitkové vody pro betonovou směs. Dieselagregátory a kompresory byly instalovány v krytých přístřešcích, míchačky pak na volném prostranství vedle skládek kameniva. V jejich umístění byla volena pokud možno zvýšená poloha oproti výtahům pro betonovou směs, aby ruční doprava kárami byla usnadněna.

 

Práce betonářské.

Před započetím betonáže byla provedena stavebním dozorem por. stav. sl. Ing. Moudrým zkouška dusatelnosti kamenné směsy předepsané zrnitosti, dle ustanovení ČSN. Poměr míšení, jakož i další předpisy pro technologii betonu a provádění stavebního dozoru byly obsaženy ve směrnicích ŘOP (zpracovatel mjr. žen. Ing. Sameš). Dle těchto směrnic bylo předepsáno na 1 m3 zhutněného betonu 400 kg rychletvrdnoucího cementu a pouze 100 l vody, která se odměřovala u každé míchačky z kalibrovaných skleněných odměrek.

Podle zjištěného % dusatelnosti kamenné směsi byly propočteny kubatury jednotlivých kamenných frakcí  pro obsah jedné náplně míchačky. Aby byl dodržen předepsaný poměr míšení kameniva byl na vnitřku korby ruční káry vyznačen povrch plnění toho kterého kameniva přivařením páskového železa či slabého úhelníku. Celkový předpis složení směsi byl pak u každé míchačky vyznačen na tabuli, včetně dávkování cementu a vody. Cement byl výhradně dodáván v papírových pytlích po 50 kg.

Předepsaná minimální krychelná pevnost betonu 450 kg/cm2 po 21 dnech tvrdnutí, vyžadovala bezpodmínečné dodržení předepsané technologie. Minimální množství vody/m3 rovněž zvyšovalo pevnost betonu. Betonová směs byla pouze zavlhlá, dobře se dala hutnit pneumatickými pěchy a po zhutnění jednotlivých vrstev se neobjevila sebemenší  přebytečná voda, nýbrž pouze lesklý povrch vrstvy. Mimo to se kamenivo před nakládkou do kar pralo proudem vody, která jej zbavila prachu, jímž bylo znečištěno při převozu a na skládce.

Výrobu betonové směsi provádělo zapracované družstvo vojínů pod stálým dozorem poddůstojníka. Jak je patrno ze zjištěných archivních záznamů se během betonáže odebíraly vzorky betonové směsi a prováděly zkušební kostky 20/20/20 předepsané ČSN. Po zatvrdnutí se kostky posílaly do Kloknerova zkušebního a výzkumného ústavu do Prahy k zjištění krychlových pevností. Dle těchto zjištění se předepsaná minimální pevnost 450 kg/cm2 překračovala o 50 – 150 kg/cm2 i více.

Není nezajímavé se zmínit o rychlosti provádění betonáže v poměru ke kubatuře železobetonu celého objektu, která činila u objektů s odolností II průměrně 1200 m3 a u objektu T7 s odolností III 1700 m3, pochopitelně při nepřetržitém provozu na 3 směny.

1. objekt T5 se počal betonovat v pondělí ráno až do rána příštího pondělí, to je 7 pracovních dní. Denní výkonnost činila 170 m3. U dalších objektů se doba betonáže krátila od pondělí do soboty a pak již jen do pátku večer, to je 5.5 a ž 4.5 dne. Tím denní výkonnost stoupla na 220 až 270 m3. U objektu T7 pak dokonce až na 300 m3/den.

Stala se mi zajímavá příhoda v souvislosti s touto výkonností v mé poválečné funkci projektanta. V roce 1956, kdy jsem se zúčastnil odborného školení při zavádění systému provádění betonářských prací bez použití bednění (systém BB) v ústavu prof. Dr. Bechyněho při ČVUT v Praze. Byl jsem jeho žákem v roce 1933 – 1934 a pak jsme se v praxi sešli v Náchodě v roce 1938 v souvislosti s opevněním hranic. On tehdy zastupoval firmu Dr. Skorkovský jejímž byl společníkem a která prováděla úsek na pravém křídle ŽSV Náchod v Orlických horách.

Při zahájení kursu mě p. prof. Bechyně poznal a při vzpomínce na opevnění pronesl: pane kolego pojďte sem a řekněte zde pánům asistentům jak rychle se betonovalo opevnění – oni mi to nechtějí věřit.

Po skončení okupace a porážce Německa jsem navštívil v roce 1946 již zničený vybudovaný úsek ve Zbečníku, kde jsem strávil od května 1937 do mobilizace v září 1938 1.5 roku usilovné a též promarněné práce. Místo střílen a kopulí zely v objektech krátery z roztříštěného železobetonu s trčící ocelovou výztuží. Ocelolitinové zvony a střílny odvezla německá armáda na západní hranici, kde byl urychleně budován Westwall proti západním armádám. Jako suvenýr jsem si odvezl z objektu T5 kus železobetonu s částí ocelové výztuže. Od té doby jej mám na zahrádce v Alpínce na dešti a mrazu. Dnes, již po téměř 50 letech od provedení objektu je tento betonový kámen bez jakéhokoliv narušení povrchu a chová se jako přírodní kus žuly. Tím o sobě podává další důkaz o kvalitě provedeného betonu na obranu hranic.

Vlastní betonáž vždy probíhala zcela pravidelně po předepsaných vrstvách od jedné strany ve stěnách i stropech, aby mohla být plynule kladena vodorovná výztuž pro další vrstvu. S postupem betonáže se přemísťovaly příložné elektrovibrátory. Zpravidla již 2. den po započatí betonáže se v prostoru suterénu začala zvyšovat teplota. Uvolněné teplo při chemickém procesu tvrdnutí cementu v tak velkých kubaturách bylo velmi intenzivní. Muselo se proto začít nepřetržitě kropit bednění uvnitř objektu, aby bylo stále mokré. Vytvářela se zde hustá pára se špatnou viditelností i při elektrickém osvětlení. Toto kropení bednění pokračovalo nejen při betonáži, avšak i po skončení ještě minimálně jeden týden. Po této době počaly obedňovací práce nejprve svislých stěn a za další týden i podpěrné konstrukce obou stropů. Vlivem vibrátorů a řádného hutnění betonu po vrstvách stálé tloušťky byly vždy vnější i vnitřní povrchy stěn i stropů hladké a nebylo pak třeba ani vysprávek, ani omítek.

 

Dokončovací práce.

Po obednění vnějších stěn se prováděla kamenná rovnanina před čelní stěnou v tl. 4 m po celé výšce stěny. Přechod do terénu byl proveden hutněnou zasypávkou v předepsaném sklonu cca 1:2. V horní ploše se prostírala ornice tl. 20 cm se zatravněním, která plynule přecházela do povrchu stropu. Na stropu však byla provedena předem důkladná isolace asfaltem v několika vrstvách s prokládáním lepenkami a jutou. Jako její ochrana před poškozením se prováděl potěr tl. 5 cm z cementové malty. Nepropustnost izolace se prokazovala zkouškou , při níž se celý strop zatopil vodou a sledovalo se v předepsané době, zda se neprojeví průsak v podhledu stropu. Stalo se nám u objektu T7, ačkoliv tloušťka stropu zde činila 2,5 metru, že došlo k značnému průsaku, kdy voda ze stropu značně kapala. Dodavatel musel vadnou isolaci celou odstranit a provést novou v předepsané technologii. Nabyli jsme tím přesvědčení, že sebehutnější beton má vždy určitou pórovitost a propouští vodu.

Po odbednění vnitřku objektu a jeho vyčištění byl objekt připraven k osazování ocelolitinových zvonů do kruhových otvorů. K zahájení těchto montáží došlo na jaře 1938.

Dopravu i montáž zajišťovala vojenská jednotka pod vedením npor. žen. Ing. Kočandrleho. Vyložení těžkých zvonů o váze 30-50 tun z železničních speciálních vagonů v nádraží Hronov a přeložení na speciální transportér se provedl portálovým jeřábem. Mnohanápravový transportér  byl samohybný pomocí elektromotorů na každé nápravě jako u tramvají. Elektromotory byly napájeny silnoproudem z předu jedoucího dieselagregátu na ocelových pásech. Při jízdě po málo únosné půdě, například po poli, pokládalo družstvo vojínů pod podvozek pevné ocelové rošty, které během jízdy přenášeli od zadu do předu před podvozek.

Vyložení zvonu u objektu a jeho osazení do příslušné šachty ve stropu bylo provedeno dalším portálovým jeřábem, který obkročoval příčně celý objekt a současně do volného prostoru mohl zajet transportní podvozek se zvonem. Po osazení zvonů provedl podnik zabetonování volného prostoru mezi povrchem stěny zvonu a stěnou šachty již pouze prostým betonem stejné technologie jako pro vlastní objekt.

Mezi poslední dokončovací  práce v objektu byly prováděny vnitřní instalace těžkých pancéřových vrat a mříže ve vchodu, jakož i vzduchotechnika s kompresorem, práce elektrotechnické s instalací dieselagregátu, práce kanalizační a rozvod vody s instalací elektročerpadla. Tyto práce prováděly subdodavatelé podnikatelské firmy Filip.

Zcela specielní práce v objektu v dokončovacím stadiu bylo osazování příslušných zbraní (protitankových kanonů, dvoj i jednohlavňových kulometů a pozorovacích periskopů u některých objektů). Ve větším počtu objektů byly tyto zbraně osazeny. Bližší znalosti mi však nejsou známy.

 

Závěr.

Mobilizace  v září roku 1938 znamenala pro mne rozkaz k odchodu ke svému kmenovému tělesu , železničnímu pluku do Pardubic, kde však místo obrany ČSR. jsem se dočkal po mnichovské zradě spojenců hořkého zklamání celého národa. Odtržení sudet se dotklo jen okraje záboru podseku I/V u objektu T20. Opevňovací práce však již byly ihned zastaveny.

Započalo se s finanční likvidací provedených dosud nefakturovaných prací mezi dodavatelem a ŘOP. Této činnosti jsem se již nezúčastnil. Ta pokračovala ještě po okupaci 15.3.1939, která vedla též k likvidaci čsl. armády.

Závěrem bych chtěl zde říci, že i s dlouholetým odstupem mi nevymizí stále živé vzpomínky na tehdejší usilovné nadšení všech pracovníků zúčastněných na výstavbě opevnění, podporované místními obyvateli, kteří živě sledovali naši obrannou činnost.

Již po příchodu pracovníků ŽSV.V. do Náchoda v květnu 1937 nás slavnostně přivítali představitelé města v čele s tehdejším starostou p. Kaňákem na recepci v sálu hotelu Beránek. Nikdo jsme si tehdy nemyslel, jak tragicky naše činnost po marném úsilí skončí.

Malá vzpomínka též na každoroční celonárodní týdenní slavnosti „Jiráskova Hronova“, jejichž tradice stále pokračuje. Během výstavby jsem se jich v srpnu 1937 i 1938 vždy zúčastnil a byl jsem tak svědkem vlasteneckého nadšení v přeplněném hledišti krásného hronovského divadla.

Autor divadla Ing. Jindřich Freiwald z Prahy, hronovský rodák, s nímž jsem se tehdy seznámil se pravidelně zúčastňoval těchto slavností. Dovolte mi, abych se zde zmínil o jeho tragické smrti. Padl v roce 1945 v květnu v boji při odchodu německé armády v Praze Podolí. Velmi se mě dotklo, že mu nebylo souzeno dočkat se osvobození Prahy a celého národa.

Zúčastnil jsem se též na žádost představenstva města Hronova organizovaného srazu brannosti, které se konalo v březnu 1938 na náměstí Hronova. Byla zde spontánní účast obyvatel nejen Hronova, nýbrž i velkého okolí, včetně manifestačního seřazení jejich osobních i nákladních vozidel.

 

V Plzni 30.4.1987           Ing. Sobotka                                    

 

 

 

 

Kontakt

Martin GULT mgult@seznam.cz