Velký Dřevíč
Název obce vznikl buď podle názvu potoka nebo podle toho, že zde bylo mnoho krásného dříví. Původně byly Dřevíče dva - Horní (část Stárkova) a Dolní (na náchodském panství). V roce 1341 prodal Hynek z Dubé a z Náchoda břevnovskému opatu Předborovi ku benediktinskému klášteru polickému polovinu poddanské vsi Dřevíč a tři jiné vsi. Hranici mezi panstvími tvořil potok Olšavka a řeka Metuje až po přítok Židovky (Stekelnice). V témže roce benediktíni koupili od jiné rozvětvené rodiny pánů z Dubé ves Horní Dřevíč a ta také spadala pod polický klášter.
Rozdělením Dolního Dřevíče vznikly Dřevíče tři. Benediktíni užívali názvy Horní a Dolní (též Nízký) a náchodské panství začalo používat označení Velký Dřevíč. V této době pravděpodobně vznikla na ostrohu vrchu Homole, poblíž soutoku Metuje s Olšavkou, tvrz Dřevíč na ochranu polického panství. Poněkud výše k vrchu Homole byl zbudován poplužní dvůr (aratura), který byl pronajímán zemanům. Tvrz na Homoli byla kruhového půdorysu o průměru 30 kroků, obehnána dvojím příkopem a valem. Z poloviny k Metuji byla odtěžena kamenolomem. Zmíněnou strategickou tvrz položenou nad komunikací ovládl kolem roku 1437 Jan Kolda ze Žampachu. Tato tvrz vhodně doplňovala soustavu jeho opěrných bodů. Tvrz byla propojena vytesanou chodbou s níže položeným domkem „Na zámčatech".
Původní ves Dřevíč byla vysazena po právu zákupném snad na konci 13. století, či na začátku 14. století na půdě patřící náchodské vrchnosti. Původní rozdělení proběhlo podle lokačního plánu. Osadník byl vůči vrchnosti povinen platit roční nájemné a vykonávat určité závazky. Na dolním konci vyměřeného pozemku osadník vystavěl obytné a hospodářské budovy. Za nimi vznikla orná pole, louky a pastviště. Na konci plužiny byly ponechány lesy. Ve Dřevíči bylo 8 takových selských usedlostí. Ty se nesměly drobit a přenechávaly se jako celek, buď dalšímu dědici, nebo jinému kupci. Vrchnost nechávala na rozhodnutí hospodáře, komu nemovitost prodá. Kromě přidělené rustikální půdy vrchnost darovala několik pozemků obyvatelům obce do společného vlastnictví. Obec je mohla pronajímat či rozprodávat nebo přikupovat. Typově lze Dřevíč zařadit jako tzv. esní lánovou ves. V této kopcovité krajině byla bonita půdy dle tereziánského katastru z poloviny 18. století hodnocena bonitou 8 tj. nejhorší. Úroda zde převyšovala množství vysetého obilí 2,5krát.
V roce 1628 dle pozemkové knihy bylo ve Velkém Dřevíči 8 selských usedlosti a 6 chalup. Rychtář byl prostředníkem mezi poddanými a vrchností. Ve Dřevíč byl rychtář společný se Žabokrkami. Pozemkové knihy byly vedeny v Hronově.
Dne 26.4.1651 byl dokončen soupis dle víry. Ve Dřevíči a Žabokrkách bylo 47 obyvatel starších 10 let (z toho ani jeden katolík). V roce 1654 přišli ke zpovědi všichni už jako katolíci.
Za vlády Josefa II. došlo k reformám a statky se mohly dělit. Ve Dřevíči se po roce 1790 rozdělilo 5 statků mezi sourozence. Tím se počet statků zvýšil na 13. Josef II. se 9.9.1779 při obhlížení krajiny zastavil ve statku čp. 16 a požádal o doprovod na vrch Turov.
V této podhorské oblasti se v chalupách i statcích tkalcovalo a předlo. Rozšiřováním textilních továren domácích tkalců ubývalo. Ve Dřevíči před II. světovou válkou byly 3 textilky a 11 tkalců se 2 až 7 stavy. Rozvojem průmyslu v okolí se také rozšiřovala obec a počet obyvatel (nejvíce v roce 1910).
Reformami Marie Terezie a Josefa II. se kladl důraz na vzdělání. Počátky školního vyučování jsou společné s obcemi Velký a Nízký Dřevíč a Rokytníkem. Začalo se vyučovat od června 1794 po příbytcích k tomu způsobilých. V roce 1800 byla vystavěna dřevěná škola na Drahách čp. 49. Rokytenští se od roku 1876 učili v Rokytníku. Roku 1880 byla vystavěna nová budova ve středu obce, ve které se učí dodnes. Okolo roku 1980 byla budova rozšířena přístavbou učeben, bytu a tělocvičny.
Z Velkého Dřevíče pochází mateřský děd Aloise Jiráska Karel Prouza z čp. 18. U svého strýce, barvíře Prouzy, v čp 36 Jirásek psal Staré pověsti české.
Bratři Čapkové a sestra Helena měli též prarodiče ze Dřevíče. Děd Karel Novotný (nar. 7.1.1837 v čp. 65) a babička Helena (rozená Holzbecherová, nar. 27.2.1841 v čp. 75) se po svatbě přestěhovali do Hronova.
Ve Dřevíči v roce 1903 byl na prázdninovém pobytu v čp. 28 u pana Švorčíka T. G. Masaryk s celou rodinou. Obec Velký Dřevíč k 80. narozeninám T. G. Masaryka dne 9.6.1930 na čp. 28 slavnostně odhalila pamětní desku a prezidenta jmenovala čestným občanem Velkého Dřevíče.
Ve Dřevíči byla čilá kulturní a společenská činnost. Hrálo se ochotnické divadlo v hostinci „Na špici" a též zde cvičila DTJ. Ve středu obce hrál ochotnický spolek Tyl a cvičil Sokol. DTJ byla ve Dřevíči založena v roce 1911, stejně jako Orel. Sokol byl ustanoven 3.5.1919. Tyto tělocvičné jednoty byly dobrovolně sloučeny v roce 1945 pod tělovýchovnou jednotu Sokol. Ta spolu se sborem dobrovolných hasičů pořádá různé kulturní a sportovní akce. Sbor dobrovolných hasičů byl ve Dřevíči ustanoven 16.5.1886. První zbrojnice čp. 93 byla postavena v roce 1892. V roce 1955 byla slavnostně otevřena nová požární zbrojnice v čp. 1.
Obec byla vždy pokroková. Spořitelní a záložní spolek Kampelička byl založen v roce 1901 a vlastní budovu vystavěl v roce 1928. Poštovní úřad byl zřízen 1.8.1914. Elektrifikace obce se provedla v letech 1921-1922. Vodovod byl zaveden v roce 1929. Regulace potoka Olšavky včetně koupaliště se budovala v letech 1935-1938. Též v letech 1935-1936 se provedla dlážděná cesta v délce 2 km. Kempink byl budován v roce 1970.
Obec Nízký Dřevíč, která neměla školu ani hospodu, se 15.10.1943 sloučila s obcí Velký Dřevíč. Doposud přispívala na školu a hasiče 1/3 rozpočtu.
Dne 23.9.1949 došlo ke slučování obcí s městem Hronovem a Dřevíč se stal Hronovem IV.
Zdroj: Ladislav Štirand