Tvrz a svobodný dvůr

Počátky Hronova (okr. Náchod) souvisejí nepochybně s kolonizační činností pana Hrona z Náchoda (doložen v letech 1241 - 1289) z rodu Načeraticů, prvního známého držitele náchodského panství (Gron de Nachod - 1254) a významného rádce i diplomata krále Václava I. Můžeme oprávněně předpokládat, že již pan Hron z Náchoda zde někdy kolem poloviny 13. století na ochranu severní hranice svého panství a kolemjdoucí obchodní stezky založil vodní tvrz, která těžila z výhodné polohy na pravém břehu řeky Metuje. Pravděpodobně dřevěné stavby byly (včetně hospodářských objektů) obehnány sypaným valem a s řekou propojeným příkopem, do něhož se na západní straně přiváděla voda ze Zbečnického potoka (jinak také Materníka). Mokřiny, jež se rozprostíraly v sousedství, byly později přeměněny na rybníčky. Na protějším (levém) břehu Metuje vznikla vesnice Hronov pojmenovaná po svém zakladateli, nad ní asi 400 m proti proudu řeky byl na návrší někdy v první polovině 14. století postaven kostel Všech svatých, z jehož původní gotické dispozice zůstalo kněžiště s částečně dochovaným ostěním gotického okna. První zpráva o něm (a současně vůbec první písemný doklad o Hronově) pochází ze 3. června 1359, kdy "urozený pán z Náchoda, řečený z Dubé" ustanovil na zdejší faru po odstoupení plebána (faráře) Alberta jako nového plebána Jakuba Maurici (Maříkova?) z Dymokur. Hronovská fara byla tehdy (za prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic) spolu s dalšími 36 farami začleněna do dobrušského děkanátu náležejícího k hradeckému archidiakonátu.

V r. 1412 zemřel bez dědiců Jetřich z Janovic (náchodské panství držel asi od r. 1392) a jeho zboží spadlo jako odúmrť na krále Václava IV., jenž je téhož roku udělil svému oblíbenci, slezskému šlechtici Jindřichu Leflovi z Lažan, stoupenci a pozdějšímu ochránci M. Jana Husa. Jindřich Lefl již v r. 1414 s královým souhlasem vyměnil Náchod s Bočkem z Kunštátu a Poděbrad za Bechyni. V listině ze 14. ledna 1415, jíž si pan Boček nechal od krále potvrdit držbu panství, je hned po Náchodě (hradu a městu) uveden Hronov, který je zde poprvé označen jako městečko (oppidum).

V r. 1422 a znovu v r. 1425 se připomíná první známý držitel hronovské tvrze Matěj z Vlčnova seděním na Hronově, pokaždé jako služebník Viktorína z Poděbrad, husitského hejtmana, Bočkova syna a otce pozdějšího krále Jiřího z Poděbrad. Byl tedy jedním z náchodských manů, příslušníků nižší šlechty, kteří byli za propůjčené zboží povinni vojensky přispět svému pánu. Manské zřízení na náchodském panství vzniklo patrně již ve 14. století, nic bližšího však o něm nevíme; nástupci manů byli pozdější svobodníci.

Od r. 1437 seděli na tvrzi Ivan ze Žampachu a jeho syn Martin, blízcí příbuzní Jana Koldy ze Žampachu, jenž se 29. září 1437 zmocnil přepadem města a hradu Náchoda, po němž se poté psal. V plánech Jana Koldy, bývalého táborského hejtmana (bojoval v bitvách u Tachova a u Lipan, pokračoval v ozbrojeném odporu proti Zikmundovi a jeho zeti Albrechtovi Rakouskému a patřil k předním stoupencům volby polského prince za českého krále) zřejmě hrála hronovská tvrz důležitou roli; navazovala na soustavu hradů jeho severních přátel Matěje Salavy z Lípy a na Skalách a Hynka z Dubé a na Adršpachu a přímo na sousední tvrz na Homoli ve Velkém Dřevíči. V letech 1445 - 1447 nacházíme na tvrzi jako mana panoše Vaňka Nosalovského st. z Nosalova, od r. 1447 jeho syna Vaňka Nosalovského ml. Na jaře 1456 zemský správce Jiří z Kunštátu a Poděbrad oblehl a dobyl tvrz v Černíkovicích, rodové sídlo Koldů ze Žampachu, a hrady Rychmberk a Náchod.Vaněk Nosalovský ml. z Nosalova byl zbaven úřadu náchodského purkrabí, jímž byl od r. 1453, a zřejmě mu bylo odňato i hronovské manství. Jaký vztah měl k hronovské tvrzi Petr z Hronova, který v r. 1457 opověděl s ostatními urozenými příslušníky roty Jana Koldy ze Žampachu polskému králi pro neplacení žoldu, bohužel nevíme.

Hronovská tvrz je naposledy zmiňována k r. 1462, kdy náchodský městský písař Šimon z Chřenovic zapsal na svou louku za tvrzí dluh 2O kop grošů českých pavlišovským sousedům Janu Kadeřávkovi a jeho synu Jiříkovi. Zda byl Šimon z Chřenovic hronovským manem, není jisto. Pro tuto možnost by snad svědčilo pouze to, že "za tvrzí Hronovem všecky pozemky patřívaly ke tvrzi, a tudíž manovi". V r. 1497, kdy Jindřich st. kníže Münsterberský, syn krále Jiřího, zastavil náchodské panství Janu Špetlovi z Prudic a Žlebů, se manství v Hronově neuvádí. Znovu se však objevuje v r. 1500 při definitivním postoupení panství Janu Špetlovi Jindřichovými dědici. Současně se v Hronově k r. 1500 připomíná "rychta krom svobodného" (téměř jistě dvora). Z tvrze, která zanikla do konce 15. století, se stal svobodný dvůr. Snížený násep a zanesený příkop, jež obepínaly stavení svobodného dvora, i prohlubenina, jíž se přiváděla do příkopu voda ze Zbečnického potoka, byly znatelné ještě v 80. letech 19. století.

Z formulace "rychta krom svobodného" k r. 1500 vyplývá, že svobodný dvůr nebyl totožný s rychtou a že hronovské manství nebylo přeměněno na svobodnou rychtu, jak se domnívali někteří autoři a jak se někdy stávalo. První známý majitel svobodného dvora Matěj Michal, řečený Dvořák, je uveden k r. 1587. V r. 1593 ho vystřídal Bartoloměj Kvirenc, který na dvoře seděl celých 30 let; od něho jej získal výměnou za selský grunt v Babí Matěj Maršík (doplatil ještě velmi slušnou sumu 1250 kop grošů míšeňských). Jeho syn Jan prodal svobodný dvůr v r. 1679 Pavlu Židovi, od něhož jej ještě téhož roku koupil za 745 kop grošů míšeňských Matěj Jirásek, příslušník rodu, který zde hospodařil přes 200 let, do r. 1882. (Z vedlejší linie tohoto rodu Jirásků "dvorských" pocházel také spisovatel Alois Jrásek.) Majitelé dvora s rodinou byli osobně svobodni; především byli osvobozeni od roboty. Byli však, stejně jako ostatní svobodníci z náchodského panství, povinni za svou vrchností, cestovala-li do Prahy nebo do Vídně, vozit různé potřeby. Mimo to vozili do Náchoda sůl a víno. V r. 1688 byla tato nepříjemná povinnost převedena na stálý roční plat 170 zlatých, z nichž na hronovský svobodný dvůr připadlo 12 zlatých 8 krejcarů. Svobodný dvůr byl samozřejmě nejdražší usedlostí v Hronově; jinak se ceny hronovských selských gruntů po třicetileté válce i později, na počátku 18. století, pohybovaly od 30 do 70 kop grošů míšeňských.

Na jaře 1889 M. J. Oberländer a L. Morawetz, textilní podnikatelé z Úpice, zahájili na sousedním lánu výstavbu mechanické přádelny bavlny; tehdy vzala část valu a příkopu za své, zbytek pak téměř zmizel deset let nato.Tok Zbečnického potoka byl obrácen k jihu a částečně překryt. Pozůstatkem původní tvrze byl tzv. pustý sklep pod stodolou, která vyhořela krátce před první světovou válkou. Sklep, do něhož si Hronovští v době válek (naposledy podle svědectví A. Jiráska za pruskorakouské války v r. 1866 ukládali cenné předměty, byl zčásti zrušen. V posledních desetiletích sloužil k uložení brambor pro závodní jídelnu bývalého závodu Tepna 10.

V r. 1921 firma Hronovská přádelna bavlny v Hronově, spol. s r. o., jíž dvůr patřil, požádala město o odprodej uličky mezi dvorem a továrnou. Tehdy byla tato žádost odložena. Dva roky nato, v r. 1923, se firma obrátila na městskou radu se žádostí o zboření objektu, na jehož místě chtěla vybudovat ústřední kanceláře. "Starosta města Fr. Šefelín prosil majitele přádelny o zachování Dvora, že je to přáním našeho rodáka Mistra Aloise Jiráska. Městská rada po delší debatě žádost přádelny zamítla."

Vedení přádelny se odvolalo k obecnímu zastupitelstvu, které žádost projednávalo 15. listopadu 1923 ve velmi rušné schůzi. Protože firma nabízela městu za souhlas se zbořením dvora stodvacet tisíc korun (s tím, že tam, kde dvůr stával, umístí pamětní desku), byl výsledek hlasování nasnadě: 25 hlasů pro zboření dvora a pouze 5 hlasů pro jeho zachování. Proti tomu usnesení obecního zastupitelstva podalo protest adresovaný Památkovému úřadu v Praze sedm místních spolků (Klub českolovenských turistů, TJ Sokol, Sbor dobrovolných hasičů, Sportovní klub Hronov, Spolek divadelních ochotníků, Národní jednota severočeská a pěvecký spolek Dalibor). Text protestu byl vyložen k podpisu v rodném domku A. Jiráska a jen 25. listopadu 1923 jej podepsalo 700 hronovských občanů. Je zajímavé, že k rozhodnutí nechat zbořit dvůr dospěli zástupci zcela protikladných politických stran zastoupených v obecním zastupitelstvu, a sice sociální demokraté, českoslovenští socialisté, komunisté, lidovci a průmyslníci. Tyto strany uskutečnily v hotelu U mostu veřejnou schůzi, na níž "dokazovaly, jaký prospěch z rozboření Dvora Hronovu nastane". Asi proto, že hronovské obyvatelstvo se rozdělilo na přívržence a odpůrce zboření dvora, "majitel Dvora nechal potom budovy opraviti". Případ svobodného dvora měl dohru ve schůzi obecního zastupitelstva 29. dubna 1924, v níž se jednalo o stanovení objektů, jež by měly být zachovány jako památky. Terčem se pro svůj negativní postoj stal starosta města František Šefelín, který po výtce, "že neměl tak jednati jako starosta města Hronova, nýbrž jen jako občan jiný", prohlásil, "že nechce býti překážkou rozvoje města Hronova a že skládá úřad starosty a zachování "Dvora" bude chrániti jako občan". Do příští schůze obecního zastupitelstva konané 20. května l924 zaslal písemnou resignaci.

Zamítavému postoji části hronovského občanstva ke zboření dvora se nemůžeme divit. Dvůr byl vždy považován za objekt úzce související s dějinami obce. Tento pocit byl ještě vystupňován tím, že svobodný dvůr se stal i důležitou složkou děje Jiráskovy románové kroniky U nás (kde jeho majitelé vystupují pod pozměněným jménem Jírovcové) a posléze i tím, že A. Jirásek dvoru i jeho obyvatelům věnoval pasáž ve svém memoárovém díle Z mých pamětí. Ačkoliv zatím nebyl proveden důkladný stavební průzkum bývalého svobodného dvora čp. 49, je zřejmé, že obytný částečně zděný objekt s dřevěným roubeným přístavkem a podezděným polopatrem pochází z počátku druhé poloviny l8. století. Poslední stavební úpravy vlastního obytného stavení se zřejmě uskutečnily ve 30. letech 19. století. K němu kratší stranou přiléhá hospodářské stavení (původně zřejmě chlévy), nyní také částečně obytné, jehož úpravy byly prováděny ve 20. století. Ze sklepa je viditelný pouze krátký úsek rubu klenby v podlaze jižní části novodobé kůlny, sklep sám je zasypán či zabetonován.

Jsem přesvědčen, že ani dnes, kdy město Hronov celý areál bývalého svobodného dvora koupilo od dřívějšího Cottexu, a. s. v likvidaci, nejde a nemůže jít o nějaké staromilství, usilují-li městský úřad a městské zastupitelstvo o zapsání objektu do státního seznamu kulturních památek a v důsledku toho také o jeho restauraci a renovaci, zejména uvážíme-li, že dvůr je jednou z posledních budov ve městě, jež dokládají původní zástavbu. Nesmíme dopustit, aby to, co se nepodařilo našim příliš materialisticky myslícím předkům, se stalo skutečností dnes, resp. v nejbližších letech. 

zpracoval: PhDr. Ladislav Hladký, CSc., Okresní muzeum Náchod

Kontakt

Martin GULT mgult@seznam.cz